Architektura
V dlouhé historii lidstva každá doba zanechala zejména ve tváři měst své příznačné stopy a rysy. Podle mého názoru i odborné veřejnosti platí tvrzení, že každá doba měla svůj typický architektonický sloh. Naštěstí pro nás má každý své oblíbené znaky, které se často v hojné míře vyskytují - opakují na konkrétní památce, podle kterých ho snadno poznáme. Hlavně u monumentálních staveb je mnohdy snadno identifikovatelný ten, který architektonický sloh už z velké dálky. Díky naší orientaci v architektuře se snadno přesvědčíme, že některá doba vytvořila mnoho velkých a krásných památek, zatímco jiná se projevila v historii staveb jen nepatrně. Každý sloh je vždy určován povahou společnosti, možnostmi materiálu a dostupností stavebních technologií v dané době.
Níže uvedená tabulka zachycuje pouze architektonické slohy, které se zachovaly v našich zemích. Jinak s pohledu světové historie známe mnoho starších, dalších slohů.
Architektura - přehled slohů
| Architektonický sloh | Letopočet | Charakteristika |
| 1, Románský sloh | 11.-13.století | Nejstarší stojící stavební památky se běžně označují společným názvem románské. Ozývá se v něm latinské jméno Říma - Roma, neboť toto umění vznikalo v zemích, které patřily k tehdy již zaniklému římskému impériu a kde stavitelství z kamene mělo staletou tradici. Odtud se šířilo i do ostatní Evropy. V 10. století se začala evropská společnost upevňovat a rychle rozvíjet. Hlavním nositelem vzdělanosti byla církev, která se stala nejdůležitější oporou tehdejších vládců. Hrady, kostely a nakonec obyčejné domy se stavěly v románském slohu. Velkým chrámům se říkalo baziliky, malým kruhovým kostelíkům s půlkruhovým přístavkem se říkalo rotundy. Románské umění se k nám šířilo z Itálie přes Francii a Německo. Hlavním stavebním materiálem byl kámen, převážně opuka, používalo se však již i cihel. Na Pražském hradě máme románskou baziliku sv. Jiří - její dvě bílé věže zná jistě každý. Z doby románské se zachovaly v Praze tři rotundy - nejstarší z nich, rotundu sv. Martina, dal vystavět na Vyšehradě kníže Vratislav II. kolem roku 1100. Druhá, rotunda sv. Longina, je na Novém Městě a patrně byla kostelíkem osady Rybníčku. Třetí, kaple sv. Kříže, je na Starém Městě. Hlavním znakem románské stavby je půloblouk. Vidíme ho například ve tvaru nejrůznějších románských oken. Příznačné jsou i mohutné a pevné stěny. Hlavním prvkem vnitřního členění jsou sloupy a pilíře. Typická pro tento styl je i valená, to jest obloukovitá klenba. Někdy jsou v klenbě propojeny křížem dvě obloukovité klenby. Tato klenba nahradila dřívější plochý strop, většinou dřevěný. Tvar a podrobnosti románských domů poznáváme většinou zásluhou archeologů - z nejrůznějších vykopávek a objevů. Příznačné jsou také románské portály - vchody - které mají po stranách sloupový systém a nahoře zase typický románský půloblouk. Říkáme mu tympanon. Uprostřed tohoto půloblouku často zobrazili sochaři nějaký výjev. Staroměstské románské domy byly nanejvýš dvoupatrové, v zimě se nevytápěly a okna se skrývala proti mrazu a chumelenici koženými blanami |
| 2. Gotika | 1145-počátek 16.století | Říkáme tak slohu, který se zrodil ve Francii přibližně v polovině 12. století. Název gotika vznikl až mnohem později. Je to sloh vyspělé městské a šlechtické kultury. Typickým, znakem gotiky už není půloblouk, ale lomený oblouk, jak nám ho představují například gotická okna. V architektuře vrcholí dosavadní vývoj gotickou katedrálou. Gotická stavba už nepotřebuje tak masívní zdi jako dříve, protože celá tíha klenby spočívá na pilířích. Gotičtí stavitelé tak vlastně objevili něco, co se podobá dnešním skeletovým konstrukcím - tíhu klenby nesla tenká kamenná žebra, opírající se o pilíře. A protože pilíře bylo nutno podepřít, aby se nezhroutily, postavil gotický stavitel mimo stavbu ještě další opěrné pilíře, někdy i dvojité. Horní část pilířů a spojovací žebra zdobí nespočetné malé věžičky - fiály s kraby. Fiály však nejsou jen pro ozdobu - přenášejí šikmý tlak na svislý. Z opěrných pilířů jsou nahoře vysunuty chrliče, jež odvádějí vodu, aby netekla při dešti na fasádu. Představují ďábly vyhnané z chrámu, a proto mají podobu bájných zvířat, různých draků, lvů, psů a oblud, jimž dešťová voda vytéká z otevřené tlamy. Chrliče patří k několika málo prvkům, které nedodržují zákony svislých linií gotické katedrály - to je však dáno jejich účelem. A protože hlavní hmotu stavby nesou pilíře, zasadili stavitelé do zdi velký počet oken, vyplněných obrazy z barevných sklíček. Zde zdí tak zbyly jen rámy pro okna. Gotická katedrála míří všemi liniemi vzhůru, jako by chtěla odpoutat myšlenky člověka od země. Na rozdíl od románské baziliky působí gotická katedrála mohutněji a současně lehčeji. Kromě lomeného oblouku je typickým znakem gotiky ještě žebrová klenba. Na počátku je klenba prostá, pro vrcholnou gotiku je už příslovečná síťová klenba a složitější kruhový profil žebra - později to jsou celé klenební vzorce - hvězdicové, plaménkové, kroužené. Vznikaly stavby tak obrovité, že je nebylo možno za jeden lidský život dokončit. Často trvalo celá staletí, než byla gotická katedrála hotova. Například stavba svatovítské katedrály byla zahájena ve 14. století a dokončena po mnoha přestávkách až v roce 1929, tedy o pět set let později. Nejznámější gotické katedrály jsou v Paříže, Remeši, Amiensu, Miláně, v Kolíně nad Rýnem, ve Vídni, Seville a v dalších evropských městech. U nás každý zná katedrálu sv. Víta na Pražském hradě. Z dalších pražských památek patří do gotických staveb Karlův most a Staroměstská mostecká věž, Prašná brána a zbytky hradeb z doby Karla IV. Mnohé gotické stavitele známe už jménem - jsou to například Matyáš z Arrasu (1290-1352) a Petr Parléř (1330-1399), kteří zahájili stavbu Svatovítského chrámu. Dokonce víme, i jak vypadali - jejich podoba je zachycena ve svatovítské katedrále. V gotickém sochařství už není socha pouhou součástí stavby, ale může stát volně. V gotice se objevuje také desková malba a malba na skle. Na sochách i malbách se uplatňují různé realistické detaily, které sochař či malíř odpozoroval ze skutečnosti. |
| 3. Renesance | 1420-konec 16. století | Pojmenování vzniklo z francouzského slova renaissance (čti renesans =znovuzrození, obrození). Je to jedna z nejvýznamnějších epoch ve vývoji mnoha evropských zemí: znamená hospodářský, politický a kulturní rozvoj měšťanstva a městských států. V době renesance se rozvíjí řemeslná výroba, rozšiřuje se mezinárodní obchod, je to čas velkých zámořských cest a objevů. Renesance začíná ve 14. a vrcholí v 16. století. Vznikla v městských státech severní Itálie, odkud se rozšířila do Francie, Anglie, Španělska, Německa a do střední Evropy. Končí v 26. století, kdy se znovu upevňuje starý feudální řád. V myšlení a kultuře souvisí renesance s rozvojem humanismu a znamená návrat k hodnotám starého Řecka a Říma. Základním přínosem renesance bylo obrácení pozornosti k člověku a k síle lidského rozumu. Do období renesance patří takoví velikáni, jako byl sochař, malíř a básník Michelangelo Buonarotti, anglický dramatik William Shakespeare, hvězdáři a vědci Mikuláš Koperník, Galileo Galilei a Giordano Bruno, malíř a architekt Leonardo da Vinci, Španěl Miguel Cervantes, autor dona Quijota atd. Renesanční sochařství a malířství je okouzleno krásou přírody a člověka. Typickými malířskými technikami jsou freska (nástěnná malba do čerstvé vlhké omítky) a sgrafito (obraz je škrábán do svrchní omítky, aby vynikla spodní a tmavší vrstva. Architektura vychází z antického stavitelství. Hlavními znaky jsou řecká sloupořadí, opět přichází ke slovu kupole, valená klenba, nosná zeď. Všechno musí být v harmonických vztazích, důležité je vyvážení vodorovných a svislých linií. Pozornost stavitelů se obrací ke světským palácům, zámkům a vilám - zprvu šlechtickým, později i měšťanským. U domů se projevovala renesance především v nových fasádách, zdobených geometrickým nebo figurálním sgrafitem, okny, římsami a portály, i v novém řešení arkádových nádvoří. V Praze patří k nejvýznamnějším renesančním památkách Královský letohrádek na Pražském hradě (1538 až 1563), Dům Granovských v Ungeltu (1560), Lobkovický, později Schwarzenberský palác na Hradčanském náměstí. |
| 4. Baroko | od počátku 17. století | Název pochází od portugalského slova barrocco (čti baroko), jež znamená nepravidelnou perlu či perlovou ozdobu. Je to kulturní epocha od konce 16. století až do poloviny 18. století. Podstatou baroka je napětí - však je to také doba velkých nepokojů, otřesů a válek. Doba císaře Rudolfa II., kdy se Praha stává středem politického a kulturního života, ale také doba Bílé hory, třicetileté války a tvrdého útlaku v období pobělohorském. Barokní architektura využívá základních rysů renesance, ale je bohatší v tvarech, uplatňuje i dražší materiály, používá ve větší míře sochařské a malířské výzdoby. V sochařství je příznačná až překypující křivka, zřasená látka, časté je zlacení. V malířství je to výrazná barevnost a světelný efekt, nejčastěji temnosvit. Ve Španělsku a Holandsku se v malířství rozvíjí realismus s citovou hloubkou a prostou výpovědí o člověku a jeho životě. U nás patří baroko ke slohům, které se v Praze uplatnily nejvýrazněji: v celém světě je známý pojem „pražské baroko“. Některé pražské barokní památky: Zámek Trója (1679 až 1685) Chrám sv. Mikuláše na Malé Straně (1704 až 1765) Šternberský palác na Hradčanech (1698 až 1707) atd. A je to doba, kdy vyrůstá kolem Prahy nové mohutné opevnění, nejsilnější ze všech dosavadních, kdy vzniká většina pražských domovních znamení, kdy se zakládají malostranské barokní zahrady. Do období baroky patří i většina soch na Karlově mostě. Významní umělci pražského baroka: sochař Matyáš Bernard Braun (1684 - 1738), malíř a rytec Václav Hollar (1607 - 1677), Petr Brandl (1668 - 1735). |
| 5. Rokoko | Název vznikl z francouzského pojmenování mušle rockaille (čti rokaj), což je typický prvek rokoka. Však se tato ozdoba opravdu podobá malé mušličce nebo také obrácenému a zdobenému písmenu C. Rokoko navazuje velmi těsně na baroko - je to sloh, který se šíří v druhé polovině 18. století z Francie a souvisí s vyvrcholením i krizí dvorské vzdělanosti. Příznačná je pro rokoko až přeháněná ozdobnost a hravost. Uplatňuje se nejvíce v uměleckých řemeslech (porcelán, nábytek, hrací hodiny), ale projevuje se i v architektuře, v různých druzích umění a v módě. V architektuře, sochařství a malířství rozvíjí zdobnost, malíři se věnují hlavně zobrazování galantních scén a žánrových obrázků. V Praze se rokokový sloh příliš neujal a brzy začal ustupovat klasicismu. K nejvýznamnějším rokokovým památkám Prahy patří Palác Golg-Kinských na Staroměstském náměstí (1755 až 1765) a Kounický palác v Mostecké ulici na Malé Straně (1774 až 1775). |
|
| 6. Klasicismus | Název vznikl z latinského slova classicus (čti klasikus) = vynikající, vzorný. Je to sloh 17. až začátku 19. století. Napodobuje umění starého Řecka a hlavně Říma. Klasicismus má pevnou soustavu pravidel a vzorů. Vznikl na francouzském královském dvoře za vlády Ludvíka XIV. a je to opět umění převážně dvorské. Krásu hledá především v pravdě a tu objevuje v přírodě - umění je pro umělce této doby „druhou přírodou“. Antický vzor je podle něho věčně platný. Ve svém vztahu k antice navazuje na renesanci. Pražské památky z tohoto období: letohrádek Kinských v Petřínských sadech(1827 - 1831), nádraží Masarykovo (1844 - 1845). |
|
| 7. Empír | V 19. století se rozvíjí klasicismus v empír. Název vznikl z francouzského empire = císařství. Je to vlastně oficiální umění z období Napoleonova císařství. Hlavním znakem je jednoduchost až přísnost tvarů a přehlednost. V Praze je příkladem empíru fasáda domu U hybernů (1808 až 1811). | |
| 8. Romantismus | V 19. století vlastně už nemůžeme mluvit o základním slohu, který by v určité době převládl a byl pro ni typický a jediný. Říkáme, že se slohová jednota rozpadla. Umělecký vývoj probíhá v několika směrech a stylech současně. Ve druhé polovině 19. století vycházejí stavitelé z velkých slohů minulosti a proto se tomuto pojetí říká romantismus.. Tak vzniká novorenesanční a novogotická architektura. Nejkrásnější příklady novorenesančních staveb v Praze - Národní divadlo (1868-1883), Národní muzeum (1885-1890), příkladem novogotické stavby je kostel sv. Ludmily (1888-1893). |
|
| 9. Secese | Název vznikl z latinského slova secessio =odchod, jako označení protestního odchodu mladých umělců z tehdejších uměleckých organizací. Secese vznikla na přelomu 19. a 20. století. Uplatňuje se hlavně v architektuře a v užitém umění - v nábytku, v plakátových obrazech, v knižní grafice. Rozšířila se i do literatury, divadla, hudby, tance a módy. V hudbě spatřuje vrchol umění vůbec. Často hledá nápady v gotice, v japonském umění , v ornamentech dávných Keltů. Je pro ni příznačná velká citovost a fantazie, výtvarná stylizace, rostlinný ornament z listů a květů, který má představovat proměnlivost života: Hlavní nádraží (1901-1909). V malířství je čelným představitel secese Alfons Mucha (1860-1939), autor mnoha obrazů, plakátů i šperků, tvůrce obrazového cyklu Slovanská epopej. |
|
| 10. Kubismus | Je to původně směr ve francouzském malířství (převzatý záhy i pražskými umělci) a později specificky v české architektuře, jenž získal pojmenování od slova kubus (cubus znamená v latině krychle), neboť vychází z principu, že základním tělesným tvarem je krychle a že tedy umělecké dílo komponované v geometrických tvarech z krychle odvozených je působivější a obsahově bohatší. Kubistická architektura se rozvíjela hlavně po čtyři roky, 1910-2914. Ačkoli i do vývoje kubistické architektury zasáhla první světová válka, kubistická nebo kubismem alespoň ovlivněná díla najdeme ještě v poválečných letech - např. v roce 1919 vznikají Učitelské domy v Praze v ulici Elišky Krásnohorské. V architektuře 20. století, v období mezi dvěma světovými válkami, u nás vznikla významná díla několika nových směrů. Byl to například konstruktivismus a funkcionalismus - směry, které kladly důraz na vztah člověka a prostředí. Proti dřívější zdobnosti prosazují hospodárnost a účelnost. |
|
| 11.Konstruktivismus | Pronikl k nám začátkem dvacátých let. Svůj název má podle zásady: Podobu stavby určuje její konstrukce. A tu tvoří železobeton. První velkou stavbou tohoto slohu byl Veletržní palác v Holešovicích - r. 1925-1928. Další typické stavby: Palác Alfa na Václavském náměstí (1926-1928) a Dětský dům v ulici Na příkopě (1927-1928,1950). | |
| 12.Funkcionalismus | V Praze se prosadil na konci dvacátých let. Podstata stavby už není ve tvarech její konstrukce, ale ve splnění účelu budovy - ve shodě s její společenskou funkcí. V Praze ho charakterizují tři stavby rozdílného účelu: Všeobecný penzijní ústav na Žižkově (1928-1934) Barrandovské filmové ateliéry a restaurační Terasy (1928-1933) Kostel sv. Václava ve Vršovicích (1928-1933) |
Čerpáno:
Objevujeme Prahu - Václav Cibula
Staletí kolem nás - Jaroslav Herout